Exkurs do historie myšlení
Exkurs do historie myšlení v systému školství s přihlédnutím na kritické myšlení
Vznik výchovy se vysvětluje okolnostmi biologickými, psychologickými a především sociálními. Příprava na život zpočátku probíhala živelně a nutno poznamenat vzdělávání a myšlení bylo spojeno s otázkou života a smrti, respektive vlastní existence jedince ve společnosti.
Postupně se specializovala a institucionalizovala. Vznikaly instituce „školního“ typu i další vzdělávací zařízení, ale až s příchodem starověkých despocií vznikaly ve 4. tisíciletí před naším letopočtem školy. Školy existovaly při chrámech a panovnických dvorech. Učily vybranou mládež rétorice, politice, filozofii, medicíně, stavebnictví a vojenství.
Vyspělejší výchovné systémy vznikaly ve starověkém Řecku a to v městských státech Spartě a Athénách. Sparta byla zemědělsky zaměřený stát. Správou země se zabývala vojenská diktatura, a proto i vzdělávání bylo přizpůsobeno tělesné a branné výchově[1].
Rozvinutější podmínky Athén vedly ke komplexnějšímu rozvoji modelu výchovy dětí. Cílem athénské výchovy dětí byla kalokaghátia ( rozvoj duševní a fyzické krásy, především ideál dobra a štěstí). Výchova a vzdělávání dětí bylo uskutečňováno pomocí syntézy rozumu, tělesné zdatnosti, morálky, estetiky. V Řecku se rozvíjí teorie výchovy ( pais – dítě, agein – vésti)[2]. Soukromí učitelé sofisté učili řečnictví, filozofii pomocí svých vlastních teorií. Velkou pozornost věnovali přírodním vědám a vše uváděli na příkladech z praktického života.
Proti nim vystoupil Sokrates[3] svým učením o pravdě a mravní dokonalosti. Nejvyšší mravní dokonalostí je moudrost, jež se projevuje jako statečnost v jednání a v citech jako uměřenost. Výchova musí usilovat o morální vývoj zdravých a sebevědomých dětí. Hlásal stálé sebezdokonalování a hledání pravdy. Jeho metoda hledání pravdy je ve své podstatě stále používanou metodou řešení problémů. Dnes nazývanou problémovou výukou.
Sokratův žák Platón[4] uvedl podněty svého učitele do uceleného filozofického systému. Platón vidí reálný svět jako pouhý odraz dokonalého světa idejí. Nejvyšší ideou je idea dobra. Ve své pedagogice vychází z předpokladu, že je nezbytností mládeže dobře pochopit tento svět a připravit se svoji občanskou roli. Nejdůležitější rolí je být odpovědným a řádným občanem. Snaha o polidštění člověka a osvobození od spoutávajících snah vlastního ega. Hledal možnosti rozvinout plně kognitivní myšlení.
Platónovy podněty obohatil jeho žák Aristoteles[5] Kriticky přehodnotil Platónovu koncepci a rozdělil svoji pedagogiku do tří složek. Složka tělesná rozvíjí člověka po fyzické stránce a umožňuje jeho zdatnost. Složka mravní formuje charakter člověka a rozvíjí u člověka především bázi rozumu. Poslední složku nazval rozumovou, která navazuje na předchozí a zdůrazňuje myšlení s ohledem na naše zkušenosti a využití intuice.
Římské školství přejímá výchovu řeckou. Snaží se vychovávat dokonalé řečníky, kteří se stávají politiky[6].
Výchova ve středověku je ovlivněna změnou společnosti a novou stratifikací. Obyvatelstvo bylo rozděleno do tří skupin ( na šlechtu, duchovenstvo, lid – poddané). Středověké školy zpočátku byly pouze při klášterech. Později městské vzdělávací ústavy měly zaměření praktičtější. Těžiště výuky tkvělo v sedmeru svobodných umění ( gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie, múzika). Z hlediska výuky převažuje pamětní učení ( mechanická paměť).
S rozvojem věd a se vznikem přírodních objevů se rozvinulo a především změnilo vzdělávání. Výchova a systém přípravy na další život je nabyt novým postojem k životu. Optimismus je pocit, který ovlivnil školství této doby. Pod dojmem, že nutně musíme hledat sami sebe. Hledání vlastní identity se týká obzvláště dětí od 6. – 9. třídy, a proto je nutností doby přiblížit výuku tomuto problému, jenž byl objeven v renezanci.
Renezance učí žáky pěstovat vlastní úsudek a samostatnost. Zde tedy můžeme vidět zárodky kritického myšlení. Malým shrnutím docházíme k závěru, že starověk vytváří jistý systém vzdělávání s přiblížením ke kritickému myšlení. Následuje středověk. Tato vazba je narušena a až novověk svojí pedagogickou náročností hledá snahu o nezávislé myšlení.
Renezance vychází z pozorování života.Žák si má vytvořit určitý, ale povětšinou vlastní úsudek na uveřejňovanou skutečnost.Vyučovací proces by měl obsahovat prvky her. Hra jako projev plný podnětů, nápadů, inspirace.
Pedagogika 15.století vyhlašuje možnost vzdělávání pro širokou veřejnost.
Pedagogika a její podněty uskutečnil zakladatel jezuitského řádu Ignác z Loyoly. Základem výuky se stala internátní škola. Systém byl nastaven tak, aby co nejvíce ovlivnili své žáky. Tímto výchovným působením se dostáváme zpět do doby středověku.
Kant patří mezi pedagogické optimisty, jež tvrdí, že člověk je vytvářen pomocí výchovy. Výchova člověka kultivuje, civilizuje a moralizuje. Morální formování člověka je nejvyšším a nejnáročnějším úkolem výchovy.
Jan Hus, zakladatel husitského revolučního hnutí, přispěl k prohloubení národního charakteru a gramotnosti širokých mas.
Výchovný cíl Komenského byl ve všudy přítomné chvíli výchovného působení. Byl dokonalým učitelem, měl precizně připravenou koncepci výuky. Škola hrou je možná pro mnohé zprofanované sousloví, ale učitelé s tvůrčím zápalem denně vidí, že je nezbytností učitelské praxe zapojit hru do výuky. Hra podporuje divergentní myšlení a připravuje žáky i na náročnější práci v hodinách. Jeho teorie se zakládají na nutnosti, aby veškeré informace směřovaly k praktickému životu. Tedy žáci musí být dostatečně motivováni, aby pochopili výchovný a vzdělávací cíl hodiny. Cílem je pochopit, že vše co se učím mohu použít ve svém praktickém životě.
Podle Komenského se stává člověk člověkem pouze výchovou. Jeho pedagogika je založena na optimismu. Výchova a vzdělávání nemá být jen otázkou vyšší společnosti nebo jen jednoho pohlaví. Zdůrazňuje kvality moderní pedagogiky výchovy: racionálnost, adekvátní motivaci, efektivnost výuky. Komenský propracoval didaktické principy jako princip názornosti, princip systematičnosti. Nejdůležitějším principem je zřetězení veškerého učiva, tj. hluboké propojení učiva ze všech oborů i mezipředmětově. Dílo Komenského je pro pedagogy inspirací a poučením.
2.4.2. NOVODOBÁ ČESKÁ ŠKOLA
Tato teorie má své kořeny v době národního obrození. Národní obrození je dobou, v které vznikají venkovské školy. V těchto školách vyučují pedagogové, jež se snaží o obnovu českého jazyka před sílící germanizací.
Česká pedagogika po odchodu Komenského neměla žádného dalšího myslitele, který by navázal na jeho dílo. Poté se objevil Gustav Adolf Lindner . Jeho výchova a vzdělávání navazuje na systém Komenského. Cílem jeho vzdělávacího systému je sociálně zaměřený vývoj jedince spolu s rozvojem tělesné zdatnosti, estetickým cítěním a s rozvojem pracovních činností u dětí. Usiluje o propojení těchto tří složek výuky.
Lindner chce posléze prosadit vyšší vzdělávání pro ženy. Mimo jiné také chce lépe profesionálně vzdělávat pedagogy. Vyžaduje, aby učitelé měli vysokoškolské vzdělání.
Do vývoje pedagogiky se také zapojil náš první prezident, jenž byl vynikajícím odborníkem na filozofii, sociologii i pedagogiku. Pedagogický význam vzdělávání obrací na konkrétní činy založené na hlubokém poznávání a přesvědčení. Nejdůležitějším faktem vzdělávacího procesu je správně formovat osobnost. Člověk by měl umět správně poznat určitý problém, posléze jej kriticky zhodnotit a poté k němu zaujmout odpovídající stanovisko. Rozhodnutí musí vést k odpovídajícímu činu.
Svéráznou postavou dějin byl Josef Úlehla. Zrušil učební plán a rozvrh hodin, zavedl volné besedy se žáky. Hlavní zdrojem poznání je vlastní zkušenost. Výrazně podporoval pracovní a výtvarné činnosti.
Dalším pedagogem byl Václav Příhoda, který chtěl jednotnou školu[7]. Jeho zkušenosti vycházely z pobytů v USA. Václav Přihoda hodlal zavést pracovní metody, dále hovořil o globalizaci a o aplikaci metod samoučení.
Vývoj české pedagogiky dvacátého století je charakterizován několika novými skutečnostmi. Zájem pedagogické vědy se rozšířil z oblasti školské i do mimoškolní a rodinné. Tento vývoj byl ovlivňován, především v jeho druhé polovině, rozděleným světem, tedy na svět západní a východní.
Po listopadu 1989 se vytváří kvalitativně nové a podstatně příznivější podmínky pro rozvoj pedagogické teorie.Roste zájem o alternativní školství a pedagogičtí pracovníci hledají odpověď na základní otázky výchovy a vzdělávání. Přichází období kritického vyrovnávání s dobou minulou. Základní proměna probíhá na všech stupních škol, ale především pedagogové hledají nové cesty k úspěšnému rozvoji mladých lidí, jak po stránce výchovné, tak po stránce vzdělávací. Je žádoucí, aby bylo snahou všech pedagogických pracovníků, nebo alespoň většiny, kteří své povolání berou jako poslání a bedlivě naslouchali svým profesorům na vysoké škole.
V současné době se v našem školství zavádějí nové RVP. Školy si samy vytvářejí ŠVP, což znamená, že učitelé by měli používat nových metod ke kvalitnějšímu výchovnému působení na mládež. Možnosti nabízí metody kritického myšlení, které mohou motivovat žáky k lepším výsledkům, než doposud. Kritické myšlení je možnou variantou změny systému školství a také v rámci vzdělávacích kurzů koordinátor ŠVP tuto variantu změny pohledu na novou výuku přímo nabízejí. Z toho vyplývá, že pedagog musí neustále sám sebe vzdělávat a hledat cesty ke zefektivnění výuky ( formou dalšího vzdělávání). Neposlední potřebou je pedagogický optimismus, nedílná součást jeho náplně, bez ní neobstojí v moderní pedagogice.
[1] Vzdělávání ve Spartě bylo charakterizováno určitou aristokratickou skupinou lidí, tedy plnoprávných občanů Sparty. Vzděláváním se zabývali pouze muži, kteří od svých sedmi do osmnácti let pobývali v internátních školách , kde pěstovali v chlapcích odvahu a bojovnost. Chlapci ve svých osmnácti letech museli dokazovat, že jsou plnoprávnými občany Sparty, a proto se vydávali na tzv. kryptie . Tyto hony na otroky znamenaly pro účastníky jediné, když nezabijí, nebo nechytí živého otroka nestane se plnoprávným občanem Sparty (Jůva, V. : Dějiny pedagogiky).
[2] Odtud dnešní „pedagogika“
[3] Sokrates ( 469 – 399) je athénským filozofem, který je znám jako autor sokratovské metody rozhovoru, tedy dialog. Dialogem vedl své žáky k pochopení problému. Sokrates nechtěl, aby jeho žáci měli nesprávné názory, ale přesto se snažil nevymlouvat jim jejich názory, ale dovést je nepřímo k jádru daného problému.
V jeho filozofii se setkáváme s tím, že pouze v absolutní pravdě najdeme smysl svého pravého bytí na tomto světě. Mravní dokonalost spatřoval v pravdě a jakousi nejvyšší hodnotou lidského života je cnost. Výchova má usilovat o stálé sebezdokonalování sebe sama ( www.kritickemysleni.cz).
[4] Sokratův žák a pokračovatel jeho myšlenek, jež nejprve ztvárnil do písemné podoby, poněvadž Sokrates nevydal žádnou knihu. Platón (427 – 347) vytvořil svoji vlastní školu, kde se snažil uplatnit všechny svoje zásady a pravidla správné výchovy.Ptatón sepsal mnoho spisů, v kterých se snaží popsat jednotlivé předměty pozdější výuky. Základem jeho pedagogiky byla jeho teorie o světě. Tvrdil, že tento svět ( reálný) je pouhý odraz světa idejí. Nejvyšší ideou je idea dobra. Ideu dobra nikdy člověk v reálném světě nepochopí.. V jeho dílech Kritiás, Gorgiás, Faidros se vyjadřuje o vztazích jednotlivých problémů spojených s politikou, etikou, psychologií ( Universum A_- Z).
[5] Platónovy spisy obohatil dlouholetý žák a jeden z největších myslitelů starověku Aritoteles ( 384 – 322), jenž založil školu v Athénách tz.- Lykeion ( z toho současný název lyceum). Aristoteles kriticky přehodnotil celý systém předešlé filozofie a vytvořil první celkový i celistvý systém filozofie a později také vydal knihu, v níž popsal tuto strukturu. Kniha se nazývá Organon.
Aristoteles byl jistým způsobem handicepován, a proto usiloval o integrovanou výuku. Tato výuka byla koncipována do třech základních složek ( tělesná, duševní, mravní – dnes hovoříme o sociální inteligenci). Aristoteles byl popisován jako člověk, který zavrhoval ženy, což zřejmě mělo vliv na jeho formování osobnosti, ale pouze šlo zřejmě o muže. CÍLEM VÝCGHOVY je spojit teorií s praxí. Tyto zřetele praktické se projevily na základě zkušeností a potřeb života.
[6] Římské vzdělávání spočívalo v pracovní složce osvojování elementární výchovy, posléze přistupovala výchova mravní spojena s úctou k bohům i k rodičům. Těžištěm výchovy byly etické zásady ( skromnost, statečnost, výřečnost).
V OBDOBÍ ŘÍMSKÉ REPUBLIKY CHTĚLI SI MUŽI BUDOVAT KARIÉRU, A PROTO NAVŠTĚVOVALI elementární ŠKOLY. Chlapci se sdružovali na fóru, kde diskutovali na daná témata. V této době byla nejpopulárnější pracovní příležitost politika. Politikou se mohl zabývat pouze člověk- tedy muž, který byl vzdělán v tomto oboru. Řečník měl být orientován v soudobém vědění, měl znát literaturu, umět citovat výroky slavných a významných politiků.
V dalším období vznikly ve Starověkém Římě i vysoké školy, jež se zaměřili na rétoriku, gramatiku, matematiku. Římský stoik Lucius Annaeus Seneka klade výchovu a vzdělávání za základ celého lidstva. Seneka vidí , že bychom měli raději vlastními příklady si osvojit určité mravní zásady, které pak lehčeji předáme svým žákům. Nejucelenějším systematikem filozofie Říma byl Marcus Fabius Quintilianus ( 38 – 96). Vzdal se své práce řečníka a právníka a začal se zabývat výchovou. Ústřední úlohou výchovy řečníka je dokonalý projev, tedy pěstování jazyka. Vyzvedá úlohu školní výchovy a staví ji před výchovu domácí. Škola umožňuje hochům zvykat si na styk s druhými lidmi.
Jeho pohled na osobnost učitele je velmi zajímavá. Podle něj by měl být pedagog vzorný, příkladný, měl by mít široké a hluboké vzdělání, kladný vztah k mládeži. Učitel má být přísný, ale ne nepříjemný. Musí být trpělivý, neúnavný, ale nesmí být drsný nebo dokonce urážlivý. Tělesné tresty odmítá jako škodlivé. Jeho teorie předběhly dobu.( Jůva,V. Dějiny výchovy).
[7] Pojmem jednotná škola bylo myšleno úsilí předmnichovského státu o vytvoření přesně diferencované školy. Tato škola by byla založena na nových principech didaktiky. Jednalo by se o mnoho alternativních pracovních metod, o globalizaci a aplikaci jednotlivých metod samoučení.