Vymezení problematiky kritického myšlení
Vymezení problematiky kritické myšlení
Kritické myšlení je systém zákonitostí, který hledá nové možnosti výuky a moderní vyučovací proces. Moderní vyučovací proces by měl být chápán zcela v jiných dimenzích, tedy svobodně a za spoluúčasti žáků.
V odborné literatuře se vyskytuje řada definic kritického myšlení , ale tyto definice se nejen neshodují, ale mnohdy si téměř odporují. Poučkou či snahou o přesnou terminologii bychom se neměli nechat svázat. Pojem je velmi těžké interpretovat, protože se kritické myšlení začalo používat téměř na celém světě a každý jedinec k tomuto pojmu přistupuje odlišně.
Objasňování definice kritického myšlení nás přivádí k pojmům obecného myšlení. V předešlé kapitole jsme popisovali terminologii spojenou s vědními obory: psychologie, pedagogiky či filozofie. Tyto pojmy nám připomenuly jistou souvztažnost k dalším důležitým úkolům výchovy a vyučování. Pro jisté školní potřeby je nezbytně nutná mechanická paměť, ale jistě není založena na kritickém myšlení. Všechny počítače mají paměť, ale přesto neumí kriticky myslet.
Dalším druhem myšlení, jež se od kritického myšlení liší, je porozumění složitým myšlenkám. Ve vyučovacím procesu jsou chvíle, kdy skutečně žáci potřebují tuto školní dovednost. Můžeme tento jev nazvat jako předstupeň ke kritickému myšlení[1].
Tvořivé myšlení nebo intuitivní je myšlením nevědomým či nezáměrným. Kritické myšlení náleží mezi nezávislé myšlení. Nikdo nemůže myslet za vás. Kritickému myšlení učíme žáky tak, že každá osoba si vytváří své vlastní názory, hodnoty a přesvědčení.
Kritické myšlení je taková práce, kterou můžeme vykonávat sami pro sebe. Jakousi nevyhnutelnou podmínkou kritického myšlení je vztah individuálního vlastnictví k myšlenkám[2]. Všichni chtějí pociťovat svobodu. Tedy žáci i studenti chtějí myslet svobodně, demokraticky.
Kritické myšlení nemusí být za každou cenu originální, neboť člověk může přijmout určitou skutečnost za vlastní, ale vnímá ji jako vlastní. Kriticky myslící lidé mohou souhlasit s jistým názorem, či pojmem., avšak rozhodují sami za sebe[3]. Nezávislost je jednou z podmínek kritického myšlení a koresponduje právě teď z ontogenetickým vývojem žáků. Právě v tomto věku jsou děti kritické, a proto je systém této výuky tou nejlepší variantou pro další generace žactva.
Kritické myšlení potřebuje mnoho informací, faktů, textů, hypotéz, pojmů. Kritické myšlení není samospasitelné, ale mělo by působit na žáky v určitém systému výuky. Tedy žáci potřebují dostatek informací, aby poté s nimi mohli operovat na vyšším stupni svého vnímání.
Kritické myšlení je myšlením společnosti. Myšlenky lidí jsou neustále zdokonalovány a ověřovány. Musíme číst, diskutovat, debatovat a nesouhlasit. Předáváním svých myšlenek, přijímáním myšlenek se zapojujeme do procesu, který prohlubuje a propracovává naše vlastní postoje a názory. Učitelé musí pracovat na tom, aby jejich žáci měli správné postoje a uměli si vyměňovat své názory prostřednictvím plodné diskuse. Žáci by se mohli naučit toleranci a pečlivému naslouchání druhých, a poté zodpovědně přistupovat ke svým stanoviskům. Vrcholem výuky je sblížení života třídy i mimo ni.
Kritické myšlení učí děti kriticky myslet, aby uměly pochybovat o myšlenkách druhých lidí. Samozřejmě této dokonalosti dosáhnou pouze poté, až dostatečně pochopí smysl myšlení a následného učení. Kritické myšlení nám pomůže zprostředkovat porozumění určitým textům a podržet tyto informace v našem mozku. Žáci se mohou učit pomocí kritického myšlení, neboť se z nich stávají neustále propracovanější myslitelé, kteří chtějí řešit stále složitější úkoly. Vycházejí ze svých zkušeností a zdrojů informací a jsou nezávislí a umí posléze pracovat s fakty jako mistři. Kritické myšlení začíná otázkami. Každý člověk je zvídavý a chce objevit podstatu problému. Studenti mohou být vyučováni formou stavění problémů. Žáci se podle toho připravují pak na skutečné problémy ve svém životě. Osobní zkušenosti v oblastech ekonomiky, společnosti, politiky využijí plně při vzdělávání, ale snad ještě více v praxi. Využijí prostředí třídy a pramenů k tomu, aby sami objevili řešení problému. Kritické myšlení začíná tam, kde je zapojen student a je plně podnícen k učení. Problémy podněcují žákovu chuť přesně formulovat problém.
Vycházíme ze základní lidské vlastnosti a tou je zvědavost. Možná se budeme mylně domnívat, že tuto vlastnost mají jen malé děti, ale opak je pravdou i dospělí lidé mají tuto vlastnost. Snahou výuky by mělo být hledání otázek, které jsou ve vlastním zájmu žáka, nebo přímo vycházejí z jeho potřeb. Musíme si stanovit obtížnost úkolů a podle toho je přiměřeně zadávat, tak, aby je pochopili žáci a mohli s nimi operovat[4].
Kritické myšlení se pídí po rozumných argumentech. Kritičtí myslitelé si hledají sami svá řešení. Argument je nezbytným ukazatelem kritického myšlení a je zapotřebí se tímto problémem zabývat. Argument obsahuje tři základní položky ( tvrzení, důvody, důkazy). Tvrzení je hlavní myšlenka či jádro věci samé. Je tedy srdcem argumentu a pro myslitele tou nejpodstatnější myšlenkou. Tvrzení je podpořeno řadou důvodů proč jsme vyvodili právě tuto hypotézu. Důvody jsou založeny na důkazech ( mohou jimi býti údaje, místa v textu, osobní zkušenosti). Dobré argumenty připouštějí i protiargumenty a pedagog se s nimi umí vyrovnat a podporuje kritické myšlení svých žáků[5]. Robert Ennis definuje kritické myšlení jako rozumné rozhodování o tom, co dělat a čemu věřit ( Johnson).
Základní východiska kritického myšlení podle Kloostera
KM je myšlení nezávislé, samostatné
Informace a informovanost jsou výchozím bodem kritického myšlení
Kritické myšlení hledá a předkládá otázky a problémy
Kritické myšlení hledá promyšlená zdůvodnění
Kritické myšlení je myšlením společnosti
Psaní je pro kritické myšlení příležitostí podělit se o svoji práci
Kritické myšlení (vzhledem k pedagogice) je systémem metod a forem, které si kladou otázky a snaží se tyto otázky řešit. Hlavním úkolem kritiky není šíření negativismu, ale jejím posláním je rozlišovat a vyhodnocovat různé typy argumentů, soudů nebo tvrzení. Uvádíme tuto schopnost tvořivého rozlišování v člověku, která se formuje s předpoklady pro správné pochopení konkrétních situací a kvalitnější prostředí pro správné rozhodování. Jedinec, jenž dokáže myslet, je mnohem méně ovlivnitelný reklamou, manipulacemi a přesvědčovacími praktikami (Testy studijních předpokladů, 2003).
Podle Nizovské[6] (2003) není správné vymezovat snahu o pochopení myšlenek a výsledky těchto snah chápat jen jako snahu přípravy myšlení vyššího řádu nebo jako první krok k poznání. Z toho je patrné, že porozumění prochází různými fázemi, zahrnuje v sobě různé úrovně porozumění a je spojeno s vynaloženým mentálním úsilím.
Principem programu RWCT (Klooster, Nizovská, 2003)[7] je otevřenost myšlenkám druhých, diskuse s nimi, vzájemné obohacování v takových diskusích. Nejde jen o kritické myšlení, ale i o tvořivé myšlení. Čím víc si myslíme, že jme se přiblížili cíli, tím rozsáhlejší a nekonečnější obzor se před námi otevírá.[8]
Studenti se učí nejlépe, když nalézají , jak skutečné problémy souvisejí s jejich osobní zkušeností, problémy jejich každodenního života a poté mohou využívat pramenů i prostředí třídy či školy k tomu, aby našli nějaká jiná alternativní řešení. Tradiční školství ve snaze co nejvíce memorovat, řídit vyučovací proces, zapomíná často na hlavního aktéra, a tím je osobnost dítěte. Studenti se v současném světě pohybují v úplně jiných dimenzích okolního světa a stojí před jinými problémy než žáci před deseti lety. Snaží se nám říci své požadavky, ovšem někteří je pouze vyslechnou a nechávají potíže plynout, v některých případech mohou nastat i sociálně - patologické jevy. Problém není řešen, a tak nastává období, kdy je nutné zlepšit výuku. Jedním z přístupů je řízené vyučování pomocí kritického myšlení[9].
[1] Jde porozumění něčemu , co již někdo jiný vymyslil a zpracoval, na rozdíl od prostého memorování je dotčený subjekt (žák, student) donucen k vlastním úvahám, aby pochopil. Nicméně vše je mu vysvětleno doslovně a takzvaně „polopaticky“.
Porozumění
[2] Toto tvrzení je na pomezí skutečnosti a fikce, jelikož subjekt je nenásilně donucen (stimulován) ke tvorbě vlastního názoru, tedy vlastnímu pochopení problematiky. Jeho zjištění je však již dávno objevené a student si ani nevšiml, že „objevil objevené“. Látku chápe velice zřetelně, proto je mnohdy přirovnáváno k fikci v tomto smyslu.
[3] Jejich vnímání probírané problematiky by mělo být vždy originární – původní, memorické nepochopené derivativní myšlení je nežádoucí – viz posun paradigmatu (poznámka pod čarou č. 1 a tam uvedená literatura)
[4] Psychologové v této souvislosti hovoří o interní pohnutce, stimulaci a motivaci (studenta, žáka). Pedagog při aplikaci kritického myšlení je nucen vyvíjet aktivity stimulující studenty, a to takovým způsobem, aby vzdělávací proces byl veden jejich vlastním motivem, který je vnitřně inspirován pohnutkami, vycházejícími z vnějších stimulů. (více např. viz.: Stefan F. Gross, Vztahová inteligence)
[5] Často se v praxi setkávám s negativním přístupem pedagogů k diskusi o vyučované látce se studenty. Řešení nabízí (do jisté míry) seznámení se právě s technikami kritického myšlení, které učiteli pomohou vést diskusi správně, aby docílil žádoucích výstupů.
[6] Viz seznam použité literatury( www.kritickelisty.cz) Kritické listy jsou časopisem pro všechny pedagogy, rodiče, kteří se zabývají kritickým myšlením. Kritické listy předkládají veškeré nové trendy ve výchově a vzdělávání. Pedagogové by měly číst pravidelně tyto články na bázi kritického myšlení jako jedné z možností, jak změnit současné školství a nejen systém školy, ale i nás samotné.
Adaptace či přizpůsobení nečinní problémy dětem, ale spíše nám dospělým. Učitelé si budou musit navyknout na nový přístup.
[7] Program vychází z určitého prostředí, v jehož centru je žák jako uznávaná individualita. Tento program je vytvořen na bázi podpory všech zúčastněných. Žák se učí vyjadřovat své myšlenky a názory. Všichni se učí vytvářet příležitosti k novým alternativním myšlenkám a dovednostem. Tento program je podnětem pro všechny pedagogy, kteří chtějí pracovat jiným způsobem tedy učitel musí umět vytvořit atmosféru důvěry, tolerance a vzájemného respektování.
[9] Jak uvádí např. Dovez v 7 návycích (viz seznam použité literatury, s. 36) cituji Ericha Fromma : „ Dnes se setkáváme s jedinci, kteří se chovají jako automat, jenž neznají sami sebe, nerozumějí sami sobě, a jediné, co vědí, je kým by měli být – osobou, jíž nic neříkající tlachání nahradilo sdílnou řeč, jejíž umělý úsměv nahradil upřímný smích, jejíž pocit tupého zoufalství nahradil skutečnou bolest. O takovém jedinci se dají říci jenom dvě věci. Trpí nedostatkem spontánnosti a osobitosti, který se může zdát nevyléčitelný. Současně se o něm dá říci, že se neliší od nás ostatních, od všech milionů lidí, kteří chodí po této zemi.“